Znáte ten pocit vzrušení, kdy se celičtí klepete, máte stažený žaludek radostí a ráno nemůžete dospat, protože chcete už už začít? Tak přesně ten mám, když začínám plánovat další dovolenou!
Neberte to špatně, cestování je samozřejmě skvělé a pocitu čerstvého horského vzduchu, vůni sluníčka a pofukování větru, když se škrábete do kopce, se jen tak něco nevyrovná. Ale ta chvíle, kdy můžu z poličky vytáhnout dalšího průvodce Lonely Planet a začít sestavovat první itinerář cesty, ta je přímo magická.
Panebože, průvodce? Tak to mizím…
Možná se ptáte, proč miluji zrovna Lonely Planet? Vždyť jsou navíc minimálně zčásti zodpovědní za to, že jsou některá místa tak děsivě turisticky přetížená. Jenže to je ono. Styl jejich psaní je natolik pohlcující, že si po dočtení prvních kapitol pomalu balíte kufry. A přesně to na nich zbožňuji. Dokážou průvodcem předat motivaci, chuť a vůni dálek.
Neříkám, že se jimi vždycky řídíme a jedeme jen podle nich. To určitě ne. Ale k získání prvních informací, přehledu těch turisticky nej míst (i kdyby jen proto, abyste se některým vyhnuli) a ocenění mistrovské průvodcovské stylistiky, jsou prostě ideální.
A co to má co dělat s informacemi o tobě?
Inu, všechno. Polovina mé lásky k cestování, je možnost tu cestu naplánovat. Vytvořit si tabulky a dokumenty o všech místech, která se chystáme navštívit. Zjistit si otvírací doby. Přečíst si tři popisy výletu na všech možných diskuzích a fórech. Já prostě prožiji polovinu cestovatelského dobrodružství, ještě než někam vyrazím.
Asi si správně říkáte, že tím strávím šíleně mnoho času a všechno se kolikrát stejně dvacetkrát změní. Je to tak. Ale přesto mě to neskutečně baví. Jenže pak přijde návrat z cesty a můj výzkum a zkušenosti přichází vniveč. A proto (ano, já vím, konečně) jsem založila tenhle blog. Abych popsala, co jsme zažili my a předala naše zkušenosti zase dál.
Takových už tady bylo…
Většina našich cest (tedy mých a mého drahého manžela) směřuje do hor. Upřímně nejsem ale žádný velký dobrodruh. Často mám při pročítání diskuzí a fór pocit, že ten, kdo nechodí ferraty, neujde denně na horách aspoň čtyřicet kilometrů a jeho největší zálibou není spaní ve stanu uprostřed průtrže mračen, vlastně na hory ani nepatří, respektive se řadí do kategorie vycházky pro děti.
Jenže to jsem přesně já! Mám strach z výšek, takže na ferratu mě nikdo nedostane a některá sedla v Tatrách jsem přelezla s pláčem (je to nepraktické, pak už nevidíte na cestu vůbec) a jen díky pevným nervům mého manžela. Průměrný výlet v Tatrách máme okolo dvaceti kilometrů, v Krkonoších do třiceti. Mám ráda pohodlí. Sprchu. Měkkou postel. Teplo.
Jo a vlastně ještě jedna věc. Nerada chodím stejnou cestou tam a stejnou zpátky. Prostě #okruhzakazdoucenu. I kdyby to měla být ta delší, zato však horší cesta. Suma sumárum, mnou popisované výlety toto všechno většinou dodržují. Jsou prostě pro normální výletníky, kteří rádi delší výlety než tři kiláky s dětmi, cestou si dají někde oběd v chatě a večer chtějí spát v posteli.
Už je to všechno?
Ano. Všechno. Howgh.
P. S. Zajímá těm můj (ironický smích) „redakční plán„? Koukni sem, na jaké další výlety, se můžeš těšit!
P.P.S. Na Instáči se taky trochu snažím. Malinko. Občas.